K některým autoritám cítíme podřízenost i přesto, že s nimi nesouhlasíme. To je slabost, kterou si neuvědomujeme. To nás omezuje ve svobodném myšlení a jsme pak mnohem lépe zmanipulovatelní.
Část Čechů je s úrovní současné české politiky spokojená. Klientelismus jim nevadí nebo jsou přesvědčeni, že je na rozumné úrovni. Těžko lze odhadnout, kolik z těchto spokojených profituje či paběrkuje na státních zakázkách a kolik z nich jsou jen nebohé oběti výše zmíněné ustrašenosti. Myslím, že zjištění tohoto poměru by byl velmi zajímavý sociologický průzkum, který by mohl odhalit zcela zásadní veličiny našeho společenského vědomí.
Další skupinou jsou lidé, kteří se současnou politikou spokojení nejsou. Tady nějaké průzkumy existují a je z nich patrné, že tato část populace je dnes již většinová. Nespokojená většina je velmi zajímavý fenomén. To odporuje základní logice demokracie. Demokracie přece má fungovat tak, že většina je spokojená a nespokojená menšina se musí snažit přesvědčit většinu nebo se podřídit. Někde došlo k systémové chybě. Kde ta chyba je a jak jí opravit?
Vztek na politiku je způsoben jen a pouze nepochopením vlastních chyb. Zastánci klientelistického trendu mají větší autoritu i když jsou v menšině. Ostatní tomu neumějí čelit a z toho zákonitě musí vzniknout beznaděj a následně vztek a podrážděnost. Autorita silnějšího klientelistického trendu je dána tím, že se lidé opačně založení necítí silní a schopní. V hloubi duše se cítí méněcenní tím, že jsou svým založením odlišní oproti vůdčím autoritám. Je jasné, že v silně klientelistickém trendu jsou největšími autoritami lidé ziskuchtiví a tvrdí. A daří se jim přesvědčit ostatní, že jedině takovým je správné být. Daří se jim to s velkým úspěchem. Velice pozoruhodný je argument, že lidé odlišní od klientelistických autorit své vlastnosti jen předstírají. Že jiné vlastnosti než vlastnosti vůdčích autorit vlastně neexistují, že jsou to tedy jen jakási vymyšlená prázdná slova. Všimněme si, v jak velké míře je tak hloupý názor v naší společnosti rozšířen. Je z toho i zřejmá ústupnost a podřízenost nespokojené části populace hlavní vůdčí síle. Většina nemá odvahu označit vůdčí autority za škodící i přesto, že cítí nespokojenost. Volíme menší zlo, nechodíme k volbám, z beznaděje hledáme cestu zpět (volíme komunisty) anebo se dokonce raději smíříme s klientelistickým trendem a tupě papouškujeme jejich argumenty i v případě, že se sami na pokřivených státních zakázkách nepodílíme. To je ustrašenost, která nás zotročuje. Prostě se jen bojíme a proto žijeme hůř. Ve vyspělejších zemích se lidé bojí méně a klientelismus dosahuje podstatně menších rozměrů. Mnozí vidíme kolem sebe, jaké deformace klientelistický styl vytváří. Konkrétních deformací, kterých se to týká je mnoho. Stačí se jen rozhlédnout. K tomu možná jindy.
A co říci k druhé části otázky, jak tu chybu opravit? Přestat se bát nelze samozřejmě na povel. Ale postupně se k tomu dopracujem. První náznaky změn ve společnosti již cítit jsou. Pokud nedochází k deformacím v podobě výrazných celospolečenských frustrací, musí se přece vždy každá společnost vyvýjet k lepšímu, nikoli naopak. Stačí tomu uvěřit a všechno půjde ráz naráz. Nastupující generace už nebudou tak ustrašené a pokud se budeme i my alespoň trošku snažit věřit ve zlepšení, bude výrazný ústup klientelistického trendu nevyhnutelný.
